Nejstarší stojící stavební památky v našich zemích se běžně označují společným názvem románské. Ozývá se v něm latinské jméno Říma - Roma, neboť toto umění vznikalo v zemích, které patřily k tehdy již zaniklému římskému impériu, kde stavitelství z kamene mělo staletou tradici. Odtud se s určitým zpožděním a v prostších, zjednodušených a často zhrublých formách šířilo i do ostatní Evropy, a tedy také do našich zemí.
Rámcové a ne zcela výstižné pojmenování nejstaršího období stavební tvorby
(ve starší literatuře
ostatně najdeme označení "byzantský sloh") zahrnuje i dva předrománské slohy:
- sloh karolínský, určující západoevropské umění v 9. století n.l. a nazývaný po Karlu
Velikém (768-814), tvůrci veliké říše, jenž v roce 800 přijal římskou korunu a usiloval i v
umění vyrovnat se starověkému Římu (u nás tento sloh zastupuje svatováclavská rotunda
sv. Víta v Praze)
- sloh ottonský, časově vyplňující 10. století. Nese dodatečné pojmenování podle čísaře
Otty Velikého, který pokračoval v pokusech o obnovu slávy římské říše na poli politickém
i kulturním. (Z našich památek je ukázkou ottonské architektury bazilika sv. Jiří na Pražském
hradě, i když zčásti pozměněná obnovou po ohni 1142).
O předrománském - ottonském - období, vyznačujícím se hmotností a nepatrnou členitostí těžkých staveb, lze v naší architektuře mluvit takřka až do přelomu 11. a 12. století, kdežto vlastní románský sloh, v západní Evropě rozšířený po celé 11. a 12. století, se v české oblasti rozvíjí hlavně po roce 1100. Vrcholu dosahuje ve skupině kostelů z prvé poloviny 13. století. Kolem roku 1240, již souběžně s dožívajícím románským slohem vyrůstají první gotické stavby.
Dnes je již známo, že na Velkou Moravu nepřinesli křesťanství teprve Konstantin (Cyril) a Metoděj r. 863, ale že se sem šířilo již dříve, ze západu i s nebezpečím politické závislosti na tehdejší Východofranské říši - a že Rostislavovo jednání s byzantským císařem Michalem III. a příchod obou slouňských bratří měly toto nebezpečí odvrátit. Nepřekvapuje proto, že mnohé z téměř dvaceti kostelů, jejichž půdorysy byly odkryty, je možno klást do období předcyrilometodějského.
Podélné předcyrilometodějské kostely se vyznačují pravoúhlým kněžištěm a kromě drobných prostých jednolodí se dochovaly i složitější dispozice.
Cyrilometodějskému období se naproti tomu přisuzují drobné i velké kostely s půlkruhovými nebo podkovovými půdorysy apsid a opět podle dochovaných dispozičních analogií - tentokrát byzantských - se u větších složitějších staveb předpokládají viditelné kupole nekryté kuželovou střechou. Některé z těchto kostelů mívaly velkou západní předsíň zvanou nartex, určenou pro dosud nepokřtěné osoby.
Ve 12. a 13.století se stěna lodi i apsidy obohacuje slepými arkádami nebo oblými příporami a jen zcela vzácně se vyskytuje zdrobnělá galerie.
Jako podpora se uplatňují jednak hmotné pilíře čtvercového nebo křížového průřezu, jednak sloupy s krychlovou, kalichovou nebo košovou hlavicí a s nárožními drápky při patce. Menších sloupků se užívá také v typických sdružených podvojných, potrojných a víceosých oknech, obvyklých v různých kompozicích (střídání počtu otvorů a pořadí i několika pater nad sebou) hlavně v horních částech věží, u velkých sálů, v klášterních ambitech nebo u bočních tribun řádových (klášterních) kostelů.
V době, kdy umělecký projev určuje románský sloh, ovládl naše země již plně feudalismus. Na samém počátku historického období - na přelomu střední a mladší doby hradištní - sjednocuje zemi, rozdrobenou na více kmenových knížectví, dynastie Přemyslovců a nadále v Čechách, rozdělených ve správní kraje, vládne pražský kníže (na Moravě údělná knížata) a později král. Z některých členů panovníkovy družiny se vytváří šlechta a jí podléhá nesvobodné venkovské obyvatelstvo, zabývající se téměř výhradně zemědělstvím a chovem dobytka a vyrábějící jen tolik, kolik potřebuje k obživě a desátkům pro svého feudálního pána. Stará rozlehlá hradiště s prvními zděnými kostely a paláci, přežívající v hradské soustavě místy až do 12. století, se postupně nahrazují mnohem menšími kamennými hrady. Pod nimi, při dálkových obchodních stezkách a na zastávkách cizích kupců, vznikají tržní osady, předchůdkyně mnohem pozdějších, teprve v gotice zakládaných měst s právem a s rozvinutou obchodní a výrobní složkou.
Křesťanské učení, přicházející do našich zemí zprvu ze Západu a brzy na to s cyrilometodějskou misí i z byzantského Východu, nepřináší s sebou jen výstavbu kostelů, ale záhy také kláštery, zařízení pro společenství mužů (mnichů) nebo žen (jeptišek), řídících se určitým řádem, regulí čili řeholí. Kolonizační kláštery benediktinů, cistrerciáků a premonstrátů, zakládané panovníkem nebo šlechtici, přispívají k rovnoměrnějšímu zalidnění země. Laičtí členové řádů učí obyvatelstvo lépe obdělávat půdu, dobývat rudy, zejména stříbro apod. Kláštery - jako potom ještě dlouho do středověku - jsou ovšem i středisky vzdělanosti, pěstuje se tu literatura a výtvarné umění (písařské a malířské dílny, řezbářství, stavitelství). Nelze však pominout ani politickou stránku křesťanství: založení biskupství v Praze (r. 973) a v Olomouci (r. 1062) posílilo nejen vlastní postavení církve (která záhy, již v 11. století, vyhlásila první národní světce-mučedníky a zemské patrony, knížete Václava a druhého pražského biskupa Vojtěcha z mocného rodu Slavníkovců), ale i světské moci, neboť zbavilo Čechy dosavadní závislosti na řezenském biskupství.
Ruku v ruce s křesťanstvím přichází také zděná architektura. K jeho šíření a upevňování bylo třeba vhodného, liturgicky vyhovujícího prostředí, jímž jsou kostely. Těch se také z románské architektury zachovalo nejvíce, jednak dík materiálu - kameni, jednak proto, že způsob jejich využití se během staletí neměnil - až na to, že řada z nich nedostačovala později prostorově a některé se staly sakristiemi gotických novostaveb, nebo z nich zůstala ponechána jenom část, např. věž, zdivo lodi ap. Jsou vesměs orientované (oriens znamená latinsky východ), tj. obrácené kněžištěm k východu.
Kostelní stavby se podle prostorového uspořádání dělí na centrální a podélné. Do první skupiny patří především rotundy, původně hradní kostely s válcovou lodí a půlválcovým kněžištěm - apsidou, opatřené později malou věžičkou pro zvonek a někdy i válcovou nebo hranolovou věží. Podélné kostely se rozdělují na jednolodní a vícelodní. První z nich jsou zpočátku malé, nízké, s lodí klenutou valeně, s apsidou a bez věže, ale po roce 1100, kdy se zakládají hojně i při dvorcích šlechty, se tento typ stává prostornější. K vysoké lodi, často o dvou polích křížových kleneb oddělených pasem, přisedá nízká apsida a k západnímu průčelí se připojuje věž, někdy o stejné šířce jako loď.
V té době je stavebník kostela i jeho vlastníkem a přijímá kněze takřka jako vlastního zaměstnance.
Své nadřazené postavení nad poddanými vyjadřuje i zde: obřadu se účastní odděleně, na tribuně či empoře v západní části kostela, jenž se proto označuje jako panský tribunový nebo emporový. Tribuny mají podobu kruchty nebo jsou vloženy ve věži či se od lodi oddělují stěnou prolomenou otvory. Přístup tvoří buď schodiště v sídle zdi, které je pro románské stavitelství vůbec typické, nebo dřevěný krytý most, vedoucí z přilehlého dvorce přímo do prvního patra na tribunu.
Kláštery - zakládané panovníkem nebo šlechticem - jejichž kultovního, kulturního i kolonizačního poslání jsme se dotkli již dříve, tvoří v této době soběstačnou hospodářskou jednotku. Základem je velký kostel, k němuž z boku přiléhá rajský dvůr se studnou, obklopený ambitem či křížovou chodbou a budova konventu s kapitulní síní - shromaždištěm mnichů, s refektářem - společnou jídelnou, dormitářem - místností na spaní, knihovou, kuchyní, není-li v samostatném stavení. K tomu přistupují hospodářské objekty, řemesnnické dílny, hospitl atd. a celek obklopuje pevná hájitelná zeď.
Feudálními sídly kromě dřevěných zemanských dvorců, spojených později pravidelně s kostelem, jsou hrady, vystřídavší starší opevněná hradiště.
Se stopami románského osídlení se však nesetkáváme pouze v podobě panských kostelů, klášterů a hradů. Toto období vtisklo např. také základní rozvržení půdorysu nynějšího Starého Města pražského. Jeho středem se tehdy postupně stává tržiště (Staroměstské náměstí a Týn). spojené cestami a pak ulicemi s brody přes Vltavu, s Vyšehradem, s kupeckou osadou na Poříčí. Rovněž na nynějším Novém Městě velkorysé Karlovo založení nezahladilo zcela staré osady, seskupené kolem více či méně dosud zachovaných kostelíků románského původu.
V Praze se však navíc z 12. a počátku 13. století uchovala početná skupina civilní zděné architektury, kterou představují románské kupecké domy a šlechtické dvorce na nynějším Starém Městě, jejichž přízemí se po umělém zvýšení dříve zaplavovaného terénu ocitla ve sklepech dnešních domů. Bývala však již od počátku polozapuštěná v zemi a sestupovalo se do nich po několika schůdcích, zatímco ke vstupu do prvního patra přiléhala terasa s vnějším schodištěm, označovaná také francouzským termínem peron. Pro přízemky, spojené někdy s patrem ještě schody v síle zdiva, jsou kromě valeně klenutých prostor příznačné čtvercovité místnosti o čtyřech polích křížových kleneb na střední pilíř nebo sloupek, nebo dvoulodí o dvou podporách. Na sklonku slohu se v těchto stavbách objevují i hranolová těžká neprofilovaná žebra, jejich původ nacházíme i italské Lombardii. Na někdejší bohatost vnitřního uspořádání pražských domů můžeme usuzovat z ojedinělého příkladu figurálních nástěnných maleb (uložených dnes v Muzeu hlavního města Prahy).
Význačnou stavbou románského období byl Juditin kamenný - pískovcový - most v Praze z let 1158 až 1172, souběžný s nynějším Karlovým mostem. Na levém - malostranském - břehu jej chránila dnešní menší mostecká věž, původem starší než sám most a od konce 16. století pouze zevně renesančně upravená. Výjimečnost tohoto stavebního díla vynikne ve srovnání s okolními zeměmi: obdobný, jen o málo starší most (1135-1146) mělo ve střední Evropě tehdy pouze Řezno.