Název gotika dala slohu - zvanému ve Francii, zemi jeho zrodu, styl ogival - osvícenská umělecká kritika, zejména italská, vycházejíc ze staršího hanlivého významu, znamenajícího totéž co barbarský a spojujícího toto umění mylně s barbarskými Góty.

Gotika jediná tvoří zcela osobité vlastní tvarosloví a skladebnost na rozdíl od románského slohu, renesance, baroka a klasicismu s empírem, vyvozujících své tvary i ornamentiku z architektury antické, především římské a zčásti řecké. Pro svoji odlišnost proto také nenašla pochopení u přívrženců klasických slohů, přesto však architekti k jejím prvkům sahali v následujících staletích ještě několikrát.

Nepočítáme-li její přežívání hluboko do renesance, volně z ní čerpají umělci na počátku 18. století, a to nejen při přestavbách velkých klášterních bazilik, ale i při samostatné tvorbě (tzv. barokní gotika). Znovu poskytuje gotika inspiraci v časném romantismu již před rokem 1800 a potom při velkých přestavbách zámků na romantické "hrady" kolem poloviny 19. století, které předcházely vzniku novogotiky čili pseudogotiky v období hostorických slohů druhé poloviny 19. století.

Gotika vzniká kolem roku 1150 ve Francii v kraji, v němž leží Paříž a postupně se šíří do celé Evropy. Do českých zemí přichází ve druhé čtvrtině 13. století a zůstává tu přibližně po tři staletí. Ve své rané - časné fázi zůstává přes řadu vynikajících staveb slohem importovaným, ale již od počátku 14. století se domácí prostředí chápe samostatné tvorby a vrcholná česká gotika se staví do čela evropského vývoje. Obdobné postavení získává po letech stagnace znovu na sklonku svého trvání jako pozdní neboli vladislavská gotika.