Česká gotika, jejímž spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, po Matyáši z Arrasu stavitel pražské svatovítské katedrály, ovládla plně jak monumentální tvorbu doby Karlovy, tak komorně laděné stavby Václava IV., a vrcholu v úsilí o malebnost dosáhla kolem r. 1400 ve slohu, který se v dějinách plastiky nazývá "krásný" nebo "měkký".

Celé období české gotiky je charakterizováno úsilím o jednotný, najednou vnímatelný prostor, zbavený dosavadní hloubkovosti a přemíry architektonických článků. Přípory se zkracují nebo jejich gunkci přejímají konzoly, až se konečně žebra zasekávají přímo do stěn nebo do válcového těla sloupku. Naplňování tohoto cíle dává také vznik novým prostorovým typům, zejména dvoulodím, ale i klenbám, v nichž se stírá až dosud závazné dělení na uzavřená pole, která se mechanicky sčítají. Místo nich se objevují síťové klenby dvou základních typů: parléřovská, užitá Parléřem ve vysokém chóru svatovítské katedrály v Praze a milevská, v presbyteriu sv. Jiljí v Milevsku. Spolu s hvězdovými obrazci se těší oblibě obkročná klenba, v podstatě polovina klenby síťové, jak v předsíních kostelů, tak v interiérech.