13. století, doba posledních Přemyslovců - s přestávkou řádění Braniborů po smrti Přemysla Otakara II. - je zlatým věkem rytířských turnajů (i když tato nákladná, barvami a leskem hýřící zábava šlechty trvá i později), jakož i milostných a hrdinských písní potulných cizích pěvců. Rytířství ještě v následujícím století naplňuje i celý dobrodružný život Jana Lucemburského, za jehož stálé nepřítomnosti v zemi se stavební činnosti chápou vzdělaní jednotlivci typu biskupa Jana IV. z Dražic.

Teprve období dlouhé vlády Karla IV. mění stále rozšiřované království české v největší středoevropský útvar, hospodářsky silný a kulturně stojící v čele evropského dění. Rozkvět měst, výstavba hradů, klášterů a kostelů má však i svůj rub: narůstající sociální disproporce mezi patriciji a drobnými měšťany, stejně jako uvnitř cechovního zřízení, tak i mezi vyšší a nižší šlechtou a ovšem i církví, která soustřeďuje stále větší bohatství, ale i moc, zasahující do politického dění.

Nechuť i nemohoucnost Václava IV. řešit rostoucí rozpory vede jednak k jeho dvojímu věznění panskou jednotou, jednak poskytuje volnost kazatelům, volajícím po nápravě v církvi i po sociální spravedlnosti. Po Husově upálení (1415) se vření mění v bouře a přerůstá v husitské války. Původně požadovaných reforem se však ani jimi nedosáhlo, pouze města se počeštila a nabyla práva účastnit se sněmů. Přínosem pro zemi je vláda Jiříka Poděbradského, ale "husitský král" umírá uprostřed válečných nepokojů a na českém trůně jej vystřídají polští Jagellonci. První z nich, Vladislav II, sídlí převážně v Uhrách a do Prahy či Kutné Hory jen zajíždí. Města, spravovaná českou většinou, se stejně jako řada příslušníků nižší šlechty obohatila za husitských válek na úrok církevního majetku a snahu po reprezentaci spolu s potřebou zacelit rány po dlouholetých bojích projevují v rozsáhlé stavební činnosti. Tento lesk však jen zevně zakrývá útlak nejnižších sociálních vrstev, které sahají k akcím, jakými byly bouře kutnohorských havířů. Toto údobí uzavírají nové turecké výboje v Podunají, za nichž v bažinách u Moháče zahynul i český král Ludvík Jagelonský (1526).