Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16. století, od roku1492 již souběžně s přicházející renesanci.

Ani ona není jednolitým slohovým projevem. Naopak počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Václavovi. Husitské války totiž rázem zastvily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění.

Stárnutí slohu se projevuje v sesychajících se tvarech listů, dalším oblíbeným příbuzným motivem se stávají sukovité pokroucené větve, užívané v nejrůznější funkce, nakonec i místo klenebních žeber, a doprovázejí je plastiky drobného zvířectva, ještěrek, ptáků apod. V této slohové fázi - ač ne poprvé - se také v plastice s oblibou vyskytují neslušné motivy, jako postavičky obracející se obnaženou zadní částí těla k divákovi aj. Datovací pomůckou jsou kromě ostatních běžných znaků (žebra, konzoly, hlavice, kružby) i štíty erbů, nabývajících nesouměrného zprohýbaného a vykrajovaného tvaru kolčích štítků.

V rozkvětu pozdní gotiky stojí z kleneb na předním místě klenby kroužené, jejichž žebra se v hybných křivkách splétají a vytvářejí množství samostatně zaklenutých políček. Brzy se objevuje přetínání a přerušování žeber, nebo se sahá k tvrdším složitým hvězdovým a síťovým vzorcům, které ztrácejí konstrukční funkci a stávají se stále více záležitostí zdobnou. Protože v tomto směru již možnosti končí, klenby se jednak vůbec zbavují žeber (od konce 15. století), jednak je zaměňují motivem větví. Od konce 15. století střídá dosavadní žebrovou klenbu klenba sklípková neboli diamantová, ve starší literatuře zvaná též routová, jejíž povrch je plasticky i světelně rozbit množstvím polí s negativním tvarem diamantového řezu.