Kam až pohled historika dosáhne, každá kultura čerpá z dědictví. Tato dědictví jsou v kultuře jedním z nejdůležitějších elementů umožňujícím vymezit povahu dané kultury. Pro kulturu středověkého Západu mají dědictví mimořádně veliký význam. Často tak bývá ve společnostech s vládnoucí dominantní ideologií (v tomto případě římské křesťanství). Zvraty pozdního novověku a raného středověku po dlouhou dobu nutily novou společnost, aby čerpala spíše z dědictví než z vlastní tvorby. Její kreativita se dlouho omezovala jen na volbu, na výrazový posun, na novátorské spojování prvků, jež jí odkázaly kultury, od kterých převzala jednotlivá dědictví.
Dědictví kultury středověkého Západu vychází se čtyř kultur:
- židovsko - křesťanské, importované počínaje 1. stoletím křesťanské éry a dominující od 4. století;
- řecko - římské, postupně šířené z Řecka a Itálie;
- "barbarské", vstřebané a později rozvíjené římskou říší a jejími následnickými státy;
- "tradiční" dědictví starých lokálních kultur, hluboko zakořeněné
a usazené již od éry neolitu.
V popředí zájmu je dědictví židovsko - křesťanské, jehož rozsah jistě nepřekvapí. Církvi patří po celý raný středověk prakticky monopol v produkci kultury a modelování mentalit.
Když ve 2. pol. 15. stol. vymysleli italští humanisté termín středověk, chtěli tím zdůraznit rozdíl mezi "starým" člověkem oněch časů a "současným moderním člověkem", člověkem renesance. Byl prosazován návrat ke skutečnému starověku, ke starověku řeckému, římskému, ale i biblickému. Pod rukama humanistů se rodí středověk, cosi jako temná chodba mezi dvěma světlými érami, vynikajícími vědami, uměním a vzdělaností.
Středověk byl podle osvícenských představ dobou nevydařenou, dobou temna. Jakkoli romantismus usiloval o rehabilitaci středověku, středověk a všechno středověké dostalo pejorativní nádech.
Nelze popřít, že z teologického, demografického, ekonomického i kulturního hlediska bylo období od 3. do 12. století obdobím úpadku - nejdelším obdobím úpadku Západu. Je však také pravda, že je zde položen základ rozmachu, k němuž definitivně dochází v 10. a především 11. století.
U zrodu pojmu středověk, ale i v jeho samotné podstatě nacházíme vždy radikální řez, který přinesla renesance. Renesance jsou charakteristické pro celé období od starověku až do doby, kdy je modernost přijata v plné šíři, do poloviny 19. stol. Renesance karolínská v 8. - 9. stol., renesance 12. stol., "velká" renesance, která v Itálii začíná ve 12.-14. stolení, zatímco jinde ve světě vrcholí v 15 - 16. stol., několik renesancí, jež se omezují na umění, literaturu nebo teologii (neoklasicismus, novogotika, novotomismus atd.). Renesance ani zdaleka není koncem středověku. Renesance jsou jevem charakteristickým pro celé dlouhé středověké období hledající v minulosti nějakou autoritu, nějaký vzdálený zlatý věk.
Kde tedy hledat radikální řez mezi středověkem a renesancí? Středověk ztotožňovaný s feudalismem leží někde mezi starověkem, který bychom mohli charakterizovat otrokářským výrobním způsobem, a novověkem, definovaným kapitalistickým výrobním způsobem. Krátce řečeno - středověk sahá od zániku Římské říše po průmyslovou revoluci.
V dlouhodobém středověku vládne křesťanství, které je zároveň náboženstvím i ideologií a má k feudálnímu světu velmi kompletní vztah, neboť jej zároveň zpochybňuje i ospravedlňuje. Od 4. do 19. stol. plní ve společnosti "vůdčí" úlohu. Dlouhý středověk je řízen především zápasem odehrávajícím se v nitru člověka a v jeho okolí mezi dvěma téměř vyrovnanými silami - Satanem a Bohem, přestože jedna z nich je teoreticky podřízena druhé.
Dlouhý středověk můžeme chápat také jako dobu, kdy v Evropě vzniká (nebo se obnovuje) schéma triády - trojího lidu a trojí funkce. Kněží (se modlí), válečníci, pracující (rolníci). Toto schéma přetrvává až do francouzské revoluce, kdy získává podobu tří stavů. Po průmyslové revoluci vzniká schéma jiné povahy, které rozeznává tři sféry definované ekonomy a sociology: primární, sekundární, terciální.
Z hlediska dopravy a ovládnutí prostoru člověkem, je středověk dlouhým obdobím, v němž po překonání pohonu lidskou a dobytčí silou, jež jsou charakteristické pro starověk, a před nástupem železnice v 19. stol. převážil vůz a kůň. Hovoříme-li o nemocech, vidíme, že po zániku starověké hygieny (lázně) a před vznikem moderní nemocnice je středověk dobou lékařů - čarodějů, dobou týrání nebo hanobení lidského těla, dobou bez hřišť a sportu, dobou, kdy se objevují první špitály, které však původně poskytovaly azyl, později izolaci, ale nikoli léčbu. Pokud jde o kulturu je dlouhý středověk od zániku starověkých škol po zavedení povinné školní docházky v 19. stol. obdobím pomalé alfabetizace, obdobím víry v zázraky, dobou vysoké a lidové kultury.
Dělení jednotlivých období "dlouhého" středověku:
- raný středověk, neboli pozdní starověk
- geneze feudálního systému od 4. do 9. století
- vrcholný středověk od 10. do 14. století, období velkého rozkvětu, jemuž odpovídá středověk jako takový, podržíme-li se jeho zúžené definice
- starý režim (toto období začíná objevením Ameriky a končí průmyslovou revolucí).
V čem spočívá pro dnešního člověka a zvláště pro člověka dnešní západní společnosti smysl koncepce dlouhého středověku? Takto pojatý středověk především zmírňuje rozpor mezi dvěma stejně mylnými obrazy úzce definovaného středověku: podle temného obrazu je středověk ztotožňován s dobou temna, světlý obraz vyzdvihuje idilickou éru pravé víry, harmonické společnosti a pevnou strukturu cechů, rozkvětu vrcholného umění, které vzešlo z lidových vrstev. Může snad někdo říci, že středověk, na jehož počátku stojí barbaři, byl dokonalý, a může snad někdo popřít, že středověk vrcholící osvícenstvím nebyl dobou velkého pokroku? Koncepce dlouhého středověku umožňuje lépe pochopit, kam směřovala epocha, která přinesla hladomor, obrovské epidemie, bídu a hořící hranice, ale také katedrály a hrady, vynalezla nebo objevila město, univerzitu, zaměstnání, vidličku, kožich, sluneční soustavu, krevní oběh, toleranci atd.